Vilkakora (Řemdihák plstnatý)

Latinský název: Uncaria tomentosa
Účinně pomáhá při: V tradiční indiánské medicíně se používá odvar ze stonků i kořenové kůry mimo jiné při zažívacích potížích, žaludečních vředech i nádorových onemocněních. Má mimořádný účinek, neboť má antioxidační a imunostimulační schopnosti, ale navíc působí i přímo protinádorově. Mechanismus účinku pravděpodobně spočívá v aktivaci imunitního systému. Brzdí růst rakovinových buněk krevního a lymfatického systému a vyvolává tzv. apoptózu, což je buňkou řízené ukončení jejího života. Tento jev má zásadní význam pro ničení poškozených buněk, a to i negativně ovlivněných chemoterapií a radioterapií. Jiné obsahové látky mají výrazné antioxidační působení. Užívá se při léčbě zánětlivých onemocnění, astmatu, revmatismu, artritidy, menstruačních poruch, infekcí močových cest a žaludečních vředů. Povzbuzuje vlastní imunitní systém při léčbě chronického únavového syndromu, u virových, bakteriálních, kvasinkových a plísňových onemocnění i oparů. Uvádí se, že je schopna zvednout imunitu až o 60 %. Je vhodná rovněž při infekčních chorobách, jako je chřipka, bronchitida, katary horních cest dýchacích, ale i při zánětu spojivek. Výrazně zlepšuje stav cév, snižuje krevní tlak a lze ji použít s úspěchem při léčbě některých kardiovaskulárních chorob. Je podpůrným prostředkem při léčbě AIDS. Vhodná je rovněž u chorob zažívacího traktu, jako je zánět tlustého střeva, plynatost, poruchy střevní mikroflóry, žaludeční katary a vředy, ale také k léčbě hemeroidů.

Botanický popis a pěstování:

Vilkakora je keř z čeledi mořenovitých, se šplhavými větvemi dosahujícími až 30 m. Kůra stonku je světle hnědá, dřevo zlatavě žluté s vláknitou strukturou a s vodnatou mízou svíravé chuti. Listy jsou vstřícné, oválně vejčité nebo eliptické, na vrcholu zašpičatělé a na bázi srdčité. Na líci zpravidla tmavozelené, lesklé, na rubu se objevují krátké chloupky. U báze řapíku jsou trojúhelníkovité palisty a především charakteristické párovité, dřevnaté a nazad ohnuté ostny, podle kterých vzniklo i jedno ze jmen "uňa de gato" neboli kočičí dráp. Květenství tvoří vstřícný řídký hrozen, jehož větve jsou zakončeny shloučenými květy s hlávkami asi 1,5 - 2 cm v průměru. Květy jsou přisedlé, pětičetné, bělavá koruna nálevkovitá. Plod je dvouchlopňová tobolka s drobnými, asi 1 mm velkými semeny, které se dobře šíří větrem. Roste v oblasti Střední a Jižní Ameriky, především v Guatemale, Panamě, Nikaragui, Venezuele, Guyaně, Trinidadu, Kolumbii, Ekvádoru a Peru. V tomto státě druh rozšířen především v nížinném tropickém dešntém pralese v polohách kolem 600 m nad mořem. Předmětem sběru je kořenová kůra, slabší kořeny nebo vnitřní kůra stonků. V místní medicíně se užívá odvar z kůry, nálev z listů a tinktura. Nejčastěji se používá odvar, kdy se 5 - 10 g kůry povaří po dobu asi 25 minut v 1 litru vody. Po zfiltrování a zchlazení se pije po 8 hodinách na lačno. Před vařením je vhodné kousky kůry asi 2 hodiny macerovat ve studené vodě. Moderní historie objevení léčivých účinků vilkakory začala v šedesátých letech minulého století. Široce publikovaný případ léčení pochází z roku 1972, kdy u osmasedmdesátiletého plantážníka z Peru lékaři diagnostikovali pokročilé stádium rakoviny plic. Jeho syn se obrátil na starou indiánskou bylinářku, která doporučila pít odvar z vilkakory. Za půl roku se rakovina ztratila a plantážník se dožil devadesáti let.